Výživa, obezita, hubnutí, nadváha, dietologie
Dietologie a léčení
Postavení diety při léčbě chorob
Z historického hlediska je dietní léčba nejefektivnějším postupem při léčbě a prevenci celé řady nemocí. Dnes je toto hledisko neprávem opomíjeno a mnoha odborníky i úmyslně znevažováno. Dietologie se dostala na okraj odborného zájmu, je považována za málo efektivní a striktními odborníky označovaná často za jednoznačně neprokazatelnou. Tento závěr lze celkem opodstatněně prosazovat při srovnávání s jinými léčebnými postupy, jako je farmakoterapie nebo chirurgie. Dokonce i při porovnávání s dalšími postupy, jako je fyzioterapie, léčba pohybem, psychoterapie, rehabilitace a podobně nevyznívají léčebné výsledky diet příliš příznivě.
Jinak to ale vypadá, pokud si uvědomíme, že od narození jsme obrazem toho, co prošlo našimi ústy. Naše tělo se vyvíjí a pracuje jen v závislosti na tom, co prošlo trávicím traktem, jaké živiny a kolik jich naše tělo může přijmout a jak s nimi umí nakládat. Organismus vyšších živočichů včetně člověka má vytvořeny důmyslné mechanismy umožňující mu přežít nepříznivé období spojené s nedostatkem potravy (hibernace, syndrom nízkého trijódtyroninu, uncoupling protein apod.). Moderní věda předpokládá, že jsme potomci právě té části populace, která se dokázala adaptovat během svého vývoje na přechodný nedostatek potravy (hladomory, války, nepříznivé klimatické podmínky atd.). Při určitém zjednodušení lze říct, že náš organismus je naprogramovaný tak, aby v době nízkého příjmu živin dokázal z přijaté potravy získávat více živin. Jinými slovy, vstřebávání živin se stává efektivnějším. V době blahobytu pak má tendenci ukládat energii do zásoby jako prevenci proti horším časům. Bohužel, v dnešní době žádné horší časy nepřichází a proto se člověk tak těžko vyrovnává s nadbytkem živin. Zákonitě pak stoupá nadváha a zvyšuje se podíl obézních lidí se všemi důsledky, které tento stav doprovází (vysoký krevní tlak, diabetes 2. typu, dyslipoproteinémie, srdečně cévní onemocnění apod.).
Historie dietologie ve vztahu k léčbě
Lze předpokládat, že systematické využívání upravené stravy (v dnešním pojetí diety) při léčení bylo využíváno již v době egyptské říše (v období kolem 2600 př. n. l., v této době působil nejvýznačnější staroegyptský lékař Imhotep). Egyptští lékaři byli věhlasní, jejich poznatky však zůstaly na dlouhou dobu nepoznané. Jednak proto, že vyhořela alexandrijská knihovna a také proto, že po splynutí Egypta s římskou říší kolem roku 30 př. n. l. brzy upadlo egyptské písmo v zapomenutí. Nikdo ho nebyl schopen přeložit. Pouze část jejich vědomostí se dochovala ze záznamů některých starověkých učenců, především Hippokrata a později Galéna. Dlouhá staletí pak medicína stavěla v podstatě na spisech Claudia Galéna, který mnoho svých poznatků převzal právě od Hippokrata a ze svých cest po oblasti Egypta, Kréty a Alexandrie a byl to on, kdo nám vlastně zanechal historicky cenné svědectví o znalostech a vyspělosti starověkých lékařů. Stejně tak se zachovalo svědectví o různých léčebných postupech (týkajících se především nadváhy) ze starověké čínské, tibetské a indické kultury.
První ucelenější informace o využití stravy k léčbě některých chorob lze přisuzovat Hippokratovi (někdy kolem roku 400 př. n. l.), který shromáždil poměrně velké množství medicínských informací známých v té době. Strava hrála významnou úlohu v léčbě celé řady chorobných příznaků i u Claudia Galéna, i když se v jeho případě začala prosazovat farmakoterapie (samozřejmě na úrovni tehdejší doby a v podstatě se jednalo o bylinkářství, používání různých lektvarů a mastí). Jako první popsal příznaky nemoci, která se dnes označuje jako mentální anorexie a systematicky léčil nadváhu dietou založenou na příjmu velkého množství potravy s nízkou výživovou hodnotou. Z období raného středověku stojí za zmínku islámský lékař Avicenna, španělský lékař Maimonides, později pak Paracelsus a jeho následovník Andreas Vesalius.
Další rozvoj a především exaktní přístup k medicíně lze pozorovat až v průběhu 17. století. Tehdy byla již běžně praktikována pitva a znalosti o anatomii těla byly již poměrně značné. Stále častěji se lékaři dostávali do situací, kdy jejich vlastní poznatky byly v příkrém rozporu s pojetím medicíny založeném na učení Galéna. Za zmínku stojí Conrad Brunner, Thomas Willis, Giovanni Battista Morgagni a také Anton van Leeuwenhoek, který dal světu mikroskop.
Během 18. století již většina lékařů opustila léčebná doporučení Galéna a stále častěji se přikláněli k poznání, že i v živých organismech platí chemické a fyzikální zákonitosti do té doby uznávané jen pro neživou hmotu. Zřejmě přelomovým okamžikem, který akceleroval další poznávání procesů týkajících se výživy a metabolismu vůbec, byl objev Antoine Lavoisiera v oblasti spalování chemických látek.
V 19. století zaznamenala věda prudký rozvoj a v oblasti biochemie se odehrála celá řada závažných objevů. Za zmínku stojí práce Rudolfa Virchowa, Paula Langerhanse, Francoise Magendie, Claude Bernarda, Apollinaire Bouchardata nebo Adolfa Kussmaula. V této době lze zaznamenat první systematická sledování a pokusy o objasnění úlohy jednotlivých živin v metabolismu člověka.
Určitý zlom v nauce o výživě přinesly práce Carl Voita a Maxe Rubnera při objasnění kalorické energie živin počátkem 20. století. V té době již stála biochemie na pokraji zásadních objevů spojených s metabolismem živin a specifickou úlohou některých látek, později označených jako vitamíny (koenzymy). Průkopníkem v objasňování jejich úlohy v živém těle byl sir Frederick Hopkins. Následovaly význačné objevy spojené se jmény Josepha Meringa, Oskara Minkovského, Otto Meyerhofa, Otto Warburga, Hanse Krebse a celé řady dalších, jejichž práce položily základ pro pochopení metabolických procesů.
Obrovský rozvoj dietologie začíná přibližně po roce 1940, kdy jsou systematicky objasňovány nejen základní metabolické dráhy, ale především role jednotlivých živin, jejich metabolická přeměna a také regulační mechanismy při udržování homeostázy. Badatelů, kteří k rozvoji dietologie přispěli, je celá řada. Za zmínku stojí objevitelé oxidace mastných kyselin Franz Knoop a Gustav Embde, objevitelé inzulínu sir Frederick Grant Banting, Charles Best, J. B. Collip a J. J. R. MacLeod, zakladatel dietologie Emil Fisher a mnoho jiných.
Jen pro zajímavost, za vlády Karla IV působil jako císařský lékař mistr Havel ze Strahova, který císaři doporučoval střídmost v jídle a pití, jím doporučovaný jídelníček, stravovací režim a ordinovaná pohybová aktivita si v ničem nezadá s dnešními vědeckými přístupy. Také druhý osobní lékař císaře, Rembot E. de Castro ordinoval Karlu IV. hodně pohybu, lov, běh, skoky, zápas, jízdu na koni a také zdůrazňoval příznivý vliv fyzické práce. Konzumace libového masa, chleba, střídmá konzumace alkoholu, pití čisté vody a pohybová aktivita na čerstvém vzduchu jsou i z dnešního pohledu velice rozumnou variantou stravování a životního stylu. Jediné, co lze oběma lékařům vytknout, je určitý pohrdavý postoj vůči zelenině a ovoci, protože v jejich pojetí se jednalo o sprosté jídlo vhodné jen pro obyčejný lid.
Tělo se tvoří a pracuje podle toho, co sníme
Potrava musí zajistit příjem všech potřebných látek, které zajistí růst, fyzickou aktivitu, později rozmnožování, ochranu potomstva a jeho přípravu pro samostatný život. Proto, aby organismus všechny tyto požadavky zvládl, musí mít uzpůsobený celý důmyslný systém, jak živiny získat, dostat je na potřebné místo, přetvořit je k obrazu svému a také umět se zbavit látek nepotřebných nebo dokonce i škodlivých. Protože ne vždy je potravou přivedeno dostatečné množství všech potřebných látek, máme schopnost si u většiny z nich vytvářet určité zásoby, které zajistí plynulou a rovnoměrnou dodávku podle požadavků těla a situací, ve kterých se právě nachází. Dalším důležitým zásobovacím mechanismem je vzájemná přeměna látek, tedy tělo si důležité látky vyrobí z jiných podle aktuální potřeby buněk.
Velké molekuly přijaté potravou jsou v procesu trávení přeměněny na jednoduché molekuly, jejichž malá velikost umožní jejich vstřebání do krevního oběhu. Podle aktuální potřeby buněk jsou buď rozloženy na vodu a oxid uhličitý za zisku energie (katabolické dráhy), nebo se stávají stavebními kameny pro syntézu celé řady složitých molekul (anabolické dráhy).
Nevyváženost stravy je zárodkem problémů
Je logické, že pokud se určité látky nedostává, musí na tuto situaci tělo nějak reagovat. Většinou spustí nějaké mechanismy, které mu po určitou dobu pomohou nedostatek překlenout a to i za cenu, že někde něco ošidí. Toto ošizení však může znamenat, že se v těle začne hromadit nějaká další látka, která není úplně bez vedlejšího účinku. Na tuto situaci tělo reaguje dalším opatřením, samozřejmě s dalším nějakým důsledkem. Pokud se stav brzy nestabilizuje a neuvede do potřebného režimu, může dojít až k situaci, kdy zaznamenáme určitou nefyziologickou reakci organismu, kterou považujeme za onemocnění.
Pokud například člověk konzumuje nadbytek sladkostí, tělo ve zvýšené míře produkuje inzulín, který nadbytečné množství glukózy z krve odstraňuje. Pokud do systému zasáhne nějaký další faktor, který způsobí sníženou produkci inzulínu, nebo buňky slinivky již tento požadavek na tvorbu inzulínu z jakéhokoliv důvodu nebudou schopny pokrývat, začne se v krvi objevovat zvýšená hladina glukózy se všemi známými negativními důsledky. Stejná situace nastane při dlouhodobě působícím stresu. V obou případech může vést zvýšená hladina glukózy až ke vzniku závažného srdečního onemocnění a ke smrti.
Efekty diet jsou obtížně reprodukovatelné
Vážným problémem pro opravdové vědecké posouzení účinku diety je neschopnost realizace studií. Při posuzování se prakticky nelze opřít o údaje týkající se placebo efektů, které jsou dobře známy z farmakoterapie. Navíc člověk si je dobře vědom toho, co v dietě konzumuje a již tento fakt navozuje určité pozitivní reakce, které mohou být mylně přisuzovány účinku dané potraviny (prostě mu potravina chutná a vnitřně sám sebe přesvědčí, že má pro něj pozitivní efekt).
Do dietních režimů bývá často spontánně začleněn velice významný prvek, a to je zařazení různých doplňků stravy nebo alternativních léčebných postupů. Na druhou stranu je však nutno objektivně přiznat, že celá řada diet, zejména týkajících se obezity, přináší řadu prokazatelných pozitivních efektů. Omezují kalorický příjem a vedou k redukci hmotnosti. Vždy je to ale o přístupu toho kterého člověka a jedná se v převážné většině případů o individuálně posuzované výsledky.
Dietní chyby jsou prokazatelně spouštěcím faktorem pro celou řadu nemocí, nebo mají příčinný vztah k jejich výskytu. Nevhodné stravovací zvyklosti prokazatelně ovlivňují výskyt některých onemocnění srdce, vysokého tlaku, diabetu 2. typu, onemocnění kostí a kloubů, kazivosti zubů, onemocnění jater a slinivky a v neposlední řadě i výskyt některých nádorových onemocnění (játra, žlučník, střevo, prostata apod.).
Rozhodující je funkční trávicí systém
Aby se vliv diety mohl uplatnit naplno, vyžaduje to plně funkční zažívací trakt a funkční chrup. Přijímaná potrava musí být dobře rozmělněna a promíchána se všemi trávicími šťávami, což vyžaduje jejich dostatečnou sekreci. Trávenina musí být odpovídající rychlostí posouvána, což zase vyžaduje správnou motilitu všech částí trávicího traktu. Musí dobře pracovat svěrače, aby nedocházelo k předčasnému vytěsňování nedostatečně rozložené potravy, nebo ke zpětnému refluxu. V jícnu tak mohou správnou funkci znemožňovat reflux i zánět, v žaludku vřed, nedostatečná motilita nebo špatná (nevyvážená) sekrece jednotlivých složek žaludeční šťávy. Významný je stav žlučníku a žlučových cest, funkčnost slinivky a její vývodové trubice, motilita tenkého střeva, stav sliznice střeva (odpovídající vývoj střevních klků apod.) a v neposlední řadě funkčnost jaterní tkáně.
Trávení je také procesem, který je významně ovlivňován celou řadou hormonů, tedy se při něm uplatňují i vlivy orgánů, které nejsou bezprostředně na trávicí trakt napojeny. Proto moderní dietologie vyžaduje i studium endokrinologie, enzymologie, fyziologie a především biochemie.
Složitost a dokonalá souhra jednotlivých orgánů trávicího traktu současně ukazuje, jak velký vliv může mít složení přijímané potravy na jejich funkčnost. Také jak závažné důsledky může mít porucha kterékoliv části trávicího ústrojí. Dietní opatření mohou významně zlepšit funkci a funkční poruchy u nemocného orgánu (dobře známým případem je žaludek při gastritidě nebo žlučník při tvorbě kamenů).
Význam dietních opatření
I přes rozvoj medicínských oborů zůstává význam dietologie nezastupitelným u celé řady chorob. Obezita, cukrovka, onemocnění slinivky, potravinové alergie, podvýživa, prevence vzniku arterosklerózy a celá řada dalších jsou onemocnění, kde bez diety nelze nemoc prakticky léčit. Velmi významná jsou dietní doporučení u těhotných a kojících žen.
Mezi onemocnění, kde lze volit nebo kombinovat farmakoterapii a dietní opatření patří například léčení dny, avitaminóz, vysoký krevní tlak, ledvinová a jaterní onemocnění, onemocnění žaludku nebo žlučníku, anémie a otoky.
Diety naopak ztratily prakticky význam při léčení takových onemocnění, jako jsou pokročilá stádia maligních onemocnění, neurologické a autoimunitní poruchy. Sporná jsou i dietní opatření u pohybových onemocnění, i když v kombinaci s kvalitními přípravky lze určitých pozitivních výsledků dosáhnout (při osteoporóze nebo v počátcích rozvoje artrózy).
Související články
Odkazy
Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde.