Galenus

historie lékařství

Historie lékařství a souvisejících vědních oborů

Uvítám doplnění případně upřesnění údajů v tomto přehledu. Pokud se domníváte, že by v následujícím přehledu měl být doplněn záznam o významné osobnosti z oblasti lékařství nebo souvisejících vědních oborů, zašlete zpracovanou anotaci (v rozsahu maximálně 500 znaků včetně mezer) na adresu institut.galenus@seznam.cz. Děkuji.

2648 př.n.l. Zemřel Imhotep, lékař a rádce na dvoře faraóna Džósera, o 2000 let později prohlášený za boha. Řekové ho později přijali za svého a změnili mu jméno na Asklépios. Stal se bohem a byl povýšen do panteonu na hoře Olymp.
kolem roku 2150 př.n.l. Nejstarší dochovaný lékařský záznam, sumerská hliněná tabulka popisuje vymývání ran a přikládání obkladů s léčivými plackami.
kolem roku 1695 př.n.l. Byl vytesán kamenný sloup v Babylónu se 282 zákony, označovaný jako Chammurabiho zákoník. 17 záznamů se týká lékařství.
kolem roku 400 př.n.l. Žil největší z lékařů starého Řecka Hippokrates. Je mu připisováno autorství lékařské přísahy, i když mnoho indicií nasvědčuje tomu, že text sestavil někdo jiný.
3 stol. př.n.l. Působil Herofilos, který je považován za prvního skutečného anatoma. Jako první popsal dvanácterník a prostatu. Mimo jiné se zabýval studiem cév a nervů, které již od sebe odlišoval. Systematicky studoval i mozek.
3 stol. př.n.l. Erasistratos pitval srdce, zaznamenal 4 jednocestné uzávěry (chlopně) a na základě tohoto zjištění označil srdce jako pumpu.
116 – 28 př.n.l. Marcus Terentius Varro. Učenec starého Říma, který hlásal teorii, že v bažinách a močálech žijí malí, okem neviditelní tvorové, kteří poletují vzduchem a ústy a nosem vnikají do těla, kde způsobí vážná onemocnění.
14-37 Cornelius Celsus napsal dílo De Medicina. Osmisvazkové dílo, které se celé dochovalo, dává podrobnou představu o teoretických znalostech a praktických dovednostech římských lékařů. Jako první podrobně popsal příznaky akutního zánětu.
kolem roku 64 Vydáno Discoridovo dílo De Materica Medica, považované za první ucelenější lékopis. Obsahovalo předpisy pro přibližně 600 léčivých přípravků a v prakticky nezměněnné podobě se opisovalo téměř 15 století.
kolem roku 100 Soranus z Efezu publikoval dílo týkající se gynekologie. Většina toho, co napsal, platí dodnes.
131 – asi 210 Claudius Galénus. Zřejmě nejvýznamnější osobnost starého Říma, lékař, který zásadně ovlivnil vývoj lékařství na dalších 15 století.
Asi 200 Zavedení lékařských atestací v Římě. Do této doby mohl lékařskou praxi provozovat prakticky každý. Od tohoto okamžiku pouze ten, kdo se prokázal dosažením lékařského vzdělání.
kolem roku 900 Rhazes, islámský lékař. Autor pojednání o spalničkách a neštovicích a také poprvé popsal vliv horečky jako obrany organismu proti infekci.
936 - 1013 Albucasis. Zřejmě nejvýznamnější chirurg té doby pocházející z Córdoby. Toto španělské město bylo střediskem lékařské vědy a v této době zde stála i nejslavnější univerzita. Napsal první ilustrovanou učebnici chirurgie. V knize jsou mimo jiné popsány postupy léčby páteře a vůbec první popis hemofilie.
980 - 1037 Ibn Síná známý spíše jako Avicenna. Islámský lékař, autor Canon Medicina označované jako bible medicíny. Tato publikace vyvolala zásadní změnu v dosavadním pojetí lékařství. Znamenala jeden z prvních pokusů k opuštění Galénova učení. Popsal tuberkulózu jako nakažlivé onemocnění a souvislost jejího šíření vodou a půdou.
Asi 1020 - 1087 Constantinus Africanus. Autor mnoha překladů arabských, židovských, řeckých a římských rukopisů. Jeho prostřednictvím se mnoho těchto prací začalo využívat při studiu lékařství v Salernu. Zastánce učení Galéna.
kolem roku 1050 Trotula, nazývaná také paní Trot. Autorka jedné z prvních evropských podrobných publikací De Mulierum Passionibus týkající se gynekologie a porodnictví. Patřila k významným lékařům Itálie.
1095 - 1154 Roger II. Sicilský. Mocný panovník ve Středomoří, který odebral dohled nad lékaři církvi a znovu jej převedl pod královské úředníky. Všichni, co chtěli provozovat lékařství, museli před komisí z královských úředníků skládat odborné zkoušky.
1135 - 1204 Moses ben Maimon známý jako Maimonides. Španělský lékař, který byl osobním lékařem saracénského sultána Saladina. O jeho služby usiloval i anglický král Richard I. Lví srdce. Odmítal astrologii jako součást léčby a také náboženství. Prosazoval empirické poznání a základem jeho lékařského přístupu byl pacient, nikoliv nemoc.
kolem roku 1180 Roger Frugard z Parmy sepsal uznávané dílo Chirurgie, které bylo první ucelenější evropskou učebnicí.
1180 Úředně zaveden titul doktor ve smyslu lékař. Stalo se to v italském městě Salerno, které bylo v této době střediskem lékařské vědy. Zdejší lékařská škola již měla vypracovaný studijní plán založený na lékařských učebnicích.
1220 Papež Honorius III. ustanovil dohledem nad výukou lékařství ve Francii kardinála Conrada. Tento později vydal nařízení, že nikdo nebude považován za lékaře, kdo nepostoupí řádnou výuku pod vedením řádně ustanoveného mistra. Položil základy vzniku lékařských fakult v celé Evropě.
1194 - 1250 Fridrich II. Římský císař, který stanovil pevné ceny za lékařské výkony a zavedl pravidla, která bránila lékařům domlouvat se s lékárníky, kteří pak předepisovali zbytečně drahé léky.
1283 Zavedení pevných cen za lékařské výkony ve Španělsku.
1234 - 1311 Arnold z Villanovy. Autor nejslavnější publikace vydané v Salernu Regimen Sanitatis Salernitanum. Ve formě veršů formulované rady, které měly pomoci k zapamatování toho nejdůležitějšího z oblasti lékařství.
1347 - 1350 Pandémie moru v Evropě. Začala v Mongolsku kolem roku 1330, odkud ji obchodníci přivezli do Evropy. Během ní zemřela třetina islámského obyvatelstva, v Evropě byla úmrtnost rozdílná podle míst. Ve velkých městech umíralo až 60 % obyvatelstva, některým vesnickým oblastem se prakticky vyhnula, jinde zemřelo až 80% lidí. Celkově Evropa ztratila během těchto 4 let téměř 40 % obyvatelstva. Jak černá nemoc začala, tak i záhadně skončila. Několik lékařů jaksi podvědomě vycítilo, že šíření nemoci je spojeno se vzduchem. Vysvětlení ale neexistovalo.
1347 Zavedení pevných cen za lékařské výkony v Německu.
1348 - 1349 Masakry Židů. Sekta flagelantů vyvolala ve Francii a Německu davovou hysterii v souvislosti s epidemií moru. Protože nikdo nebyl schopen epidemii čelit, neznala se příčina a hledal se viník, byla obviněna skupina Židů z otrav studní. Díky surovému mučení byli donuceni k přiznání a pak již jen s tichým souhlasem církevních hodnostářů flagelanti rozpoutali hromadné vyvražďování Židů v celé řadě měst. Největší masakr zažil německý Frankfurt.
1363 Guy de Chauliac vydal rozsáhlé dílo Velká Chirurgie zahrnující mimo jiné systematický přehled. Zajímavé je, že se zde poprvé objevily odkazy na Galénovy práce týkající se anatomie a fyziologie.
1452 - 1519 Leonardo da Vinci. Vědec, který v mnoha oborech předstihl dobu. Jeho 300 let utajené anatomické kresby dokazují, o kolik byl ve svém poznání dál ve srovnání se svými vrstevníky. Popsal dělohu s plodem v přesné poloze, zakřivení páteře, podrobně prostudoval srdce a krevní oběh. Z dnešního pohledu je jasné, že jako první nakreslil topografické řezy lidským tělem.
1493 - 1541 Philipp Theophrastus Bombastus von Hohenheim známý pod přezdívkou Paracelsus. Odpůrce učení Galéna a Avicenny. Prosazoval vědecký přístup, i když ne důsledně. Byl tvrdým zastáncem poznání příčiny nemoci jako výsledku poznání životních funkcí. Je považován za předchůdce farmaceutické chemie. Zdůrazňoval vliv diet a prostředí, kde byl pacient léčen.
asi 1506 - 1569 Guido Vidianus. Francouzský lékař zabývající se zejména anatomií lebky.
asi 1508 - 1574 Bartolomeo Eustachio popsal anatomii zubů, ledvin a hlavy. Jsou mu přisuzovány mědirytiny prvního ucelenějšího anatomického atlasu. Ten byl však vydán až v letech 1719 – 1728 Lancisimem poté, co je doplnil vlastními popiskami. Je po něm pojmenováno propojení hltanu a středního ucha, tzv. Eustachova trubice.
1510 - 1590 Ambroise Paré. Zavedl obvazy napuštěné směsí vaječného žloutku, růžového oleje a terpentýnu místo vypalování ran vařícím olejem. Při chirurgických zákrocích začal používat metodu podvazování cév.
x Gabriel Fallopio popsal stavbu středního ucha, anatomii svalů, kostí pohlavních orgánů.
1514 - 1564 Andreas Vesalius. Vlámský lékař a zakladatel vědecké anatomie. Již ve 28 letech napsal na svou dobu excelentní dílo De Humani Corporis Fabrica Libri septem (Sedm knih o lidském těle), ve kterém popsal řadu orgánů a zavedl nové anatomické názvosloví. Toto dílo se opakovaně vydávalo jako základní učebnice anatomie dalších 300 let.
1518 Založena královská společnost lékařů a chirurgů jako obrana proti anarchii, která zavládla v poskytování lékařských služeb. Tato společnost měla právo udělovat licence k praxi a stíhat lékaře pracující bez řádného povolení.
1519 - 1603 Andrea Cesalpino. Botanik a lékař. Popsal cirkulaci v plících a velký krevní oběh. Jeho dílo však nebylo doceněno.
1546 Michael Servetus poprvé popsal krevní oběh v plících.
1560 - 1634 Fabricius Hildanus. Německý chirurg, zásadně zdokonalil léčbu gangrény a popálenin.
1561 - 1636 Santorio Santorio. Italský lékař, zdokonalil jednoduchý teploměr zkonstruovaný Galileem Galilei. Celý život zasvětil sledování tělesné teploty a v roce 1614 publikoval výsledky prvního uceleného dlouhodobého výzkumu.
1588 - 1654 Ole Worm. Dánský teolog a anatom, popsal samostatné kůstky, které mohou někdy vznikat v lambdovém švu týlní kosti.
1613 - 1685 Nathaniel Highmore. Anglický lékař. Připisuje se mu objev dutiny horní čelisti. Dnes je prokázáno, že tuto dutinu zobrazil ve svých kresbách již Leonardo da Vinci.
1621 - 1675 Thomas Willis. Anglický lékař, zavedl do praxe ochutnávání moči jako důkaz cukrovky. Objevil krystalky cukru v moči diabetiků.
1628 William Harvey vydal dílo Exercitatio Anatomica de Motu Cordis et Sanguinis. V tomto díle poprvé popsal, že krev obíhá stále dokola a definitivně zasadil ránu Galénovu učení. Dlouhou dobu byly jeho závěry některými lékaři odmítány, jiní se jeho myšlenkami nadchli.
1632 - 1732 Anthony van Leeuwenhoek. Obchodník, nadšenec pro mikroskopování. Popsal pruhované kosterní svaly, spermatozoa a červené krvinky. Popsal prvoky a snad pozoroval i některé mléčné bakterie.
1640 - 1693 Theodor Kerckring. Německý lékař a anatom, popsal osifikaci zadního okraje foramen magnum.
1651 - 1714 Jacques Beaulieu. Francouzský lékař pohybující se na hranici exaktní vědy a šarlatánství. Vynikal však v odstraňování kamenů a v operacích kýly. Jeho výsledky nebyly dlouhá desetiletí překonány.
1653 - 1727 Conrad Brunner. Švýcarský lékař, který studoval medicínu na několika významných univerzitách (Štrasburk, Paříž, Londýn, Oxford, Leyden a Amsterodam). Jeho vzdělání bylo na tehdejší dobu mimořádné. Byl vynikajícím anatomem, velice dobře popsal funkci dvanácterníku a také přispěl k poznávání diabetu.
1660 Marcello Malphigi popsal propojení drobnými kapilárami, které propojují cévy s žílami.
1661 Robert Boyle publikoval práci, ve které odmítl Aristotelovo učení o čtyřech tekutinách a nahradil ho teorií prvků. Položil základ moderní chemii. Později prokázal, že vzduch je nezbytný pro život.
1709 Gabriel Daniel Fahrenheit (1686 – 1736) objevil lihový teploměr, později i rtuťový. Zavedl teplotní stupnici, která se velice brzy začala používat i v lékařství.
1709 - 1782 Marggraf Andreas Sigismund. Význačný německý chemik, objevitel cukru v krmné řepě. Později z ní byla vyšlechtěna cukrová řepa, která se stala základem pro výrobu cukru v Evropě. Také objevil postup pro pozdější průmyslovou výrobu zinku nebo kyseliny mravenčí.
1713 Dominique Anel, francouzský chirurg, vyvinul malou stříkačku, kterou opatřil tenkou dutou trubičkou. Pomocí ní léčil slzovody a prováděl jiné zákroky v dalších tělesných otvorech.
1743 - 1794 Antoine-Laurent de Lavoisier. Francouzský chemik, ekonom, právník, především zakladatel moderní chemie. Vytvořil chemickou terminologii a nezávisle na Michailu Lomonosovi zformuloval zákon o zachování hmotnosti. Objasnil roli kyslíku při dýchání a spalování. Popraven při francouzské revoluci.
1763 Edward Stone, reverend sužovaný revmatismem náhodou objevil účinky drcené kůry z vrby na snižování horečky. Jeho výsledky však byly Královskou lékařskou společností ignorovány.
1768 - 1841 Sir Astley Cooper. Britský lékař. Jeho práce spočívala v dokonalém poznávání anatomie těla pitváním mrtvol. Popsal a pojmenoval například vazy, které udržují tvar prsou.
1771 - 1802 Johan Christian Rosenmüller. Německý anatom, popsal poměrně vzácnou variaci samostatné kosti v nosní stěně těla maxily.
1773 - 1815 Franz Mesmer. Německý lékař, považovaný spíše za šarlatána léčícího pomocí živočišného magnetismu. On sám však ke své práci přistupoval velmi svědomitě a snažil se své postupy vědecky zdůvodnit. Později byl znevažován. Jeho metody s využitím hypnózy jej však zařadily mezi průkopníky psychiatrie.
1781 - 1826 René Théophile Hyacinthe Laennec. Popsal scvrklá, tvrdá a žlutá játra a použil jako první označení nemoci jako cirhóza.
1785 - 1827 Gärtner August A. H. Německý hygienik a bakteriolog. Popsal původce gastroenteritidy, dnes je Salmonella jedním z nejvážnějších mikrobiálních původců této nemoci.
1787 - 1869 Jan Evangelista Purkyně. Český fyziolog a histolog. Studoval mozkovou tkáň, jsou po něm pojmenované Purkyňovy buňky mozečku.
1789 - 1858 Richard Bright. Geolog, zoolog, biolog a lékař. Popsal skupinu onemocnění ledvin (1827), při kterých se v moči objevuje albumin a často je doprovázeno otoky. Tyto projevy se označují jako Brightův syndrom.
1799 Humphrey Davy objevil rajský plyn, který však používal pouze k veřejným zábavám. Na jeho využití k anestezii poukázal kolem roku 1808 Henry Hickman, mladý anglický lékař. Jeho objev však nebyl vědeckými kapacitami přijat a Hickman označený za blázna neunesl ponížení a zemřel již ve svých 29 letech.
1800 - 1877 Alfred Wilhelm Volkmann. Německý anatom, objevitel kanálků, kterými pronikají cévy z periostu do kosti. Označují se jako Volkmannovy kanálky.
1800 - 1890 Edwin Chadwick. Britský úředník. Prosazoval celou řadu opatření, která vyústila k vytvoření sociálního státu. Zastával názor, že chudoba je příčinou celé řady chorob, zejména infekčních.
1802 - 1850 Germain Henri Hess. Ruský chemik. Je považován za zakladatele termochemie. Jeho jménem je označován druhý termochemický zákon (Hessův zákon).
1802 - 1880 William Sharpey. Anglický anatom, objevitel vláken, kterými je vazivový obal kosti (periost) ke kosti fixován. Po něm se nazývají Sharpeyova vlákna.
1806 - 1871 Eduard Friedrich Wilhelm Weber. Německý fyziolog, popsal mechanismus působení podtlakových sil v kloubní jamce. Vysvětlil příčinu lupnutí kloubů jako vstup plynů mezi styčné kloubní plochy.
1806 - 1875 G. B. A. Duchenne. Francouzský lékař, průkopník neurologie. Studoval poruchy nervů a svalů, využíval elektrické impulzy při diagnostice a léčení.
1806 - 1882 Apollinaire Bouchardat. Francouzský lékař a dietolog. Studoval onemocnění pankreatu ve vztahu např. k cukrovce, vypracoval zásady dietní léčby při tomto onemocnění, byl propagátorem zařazení vařené zeleniny do jídelníčku a propagoval dny půstu.
1809 Ephrain McDowell, americký lékař, provedl první úspěšnou a doloženou operaci, při které odstranil vaječník a vejcovod.
1809 - 1882 Charles Darwin. Autor teorie o postupné změně nebo-li vývoji druhů následkem přírodního výběru, kterou shrnul ve své knize O původu druhů. Nedokázal však vysvětlit, jak se přenášejí vlastnosti z jedné generace na druhou. Přesto tato teorie znamenala zásadní zvrat v chápání vzniku a vývoje člověka.
X - 1883 James Marion Sims. Americký lékař, který zavedl nový typ vaginálního zrcadla, novou cévku a začal k šití používat stříbrný drát v kombinaci s hedvábím. V Americe je považován za otce gynekologie.
1813 - 1878 Claude Bernard. Francouzský farmaceut. Studoval metabolismus cukrů a zažívací pochody. Dokázal, že tělo je schopno vytvářet složité látky. Vynikl svým pojetím stálého vnitřního prostředí, odhalením principu homeostázy. Za svého života byl tak uznávaným, že mu byl vystrojen státní pohřeb.
1814 - 1890 Wenceslaus Leopold Gruber. Český anatom, popsal vyvýšeninu na horní straně processus zygomaticus včetně její variace.
1815 Michael Faraday představil éter jako další plyn vyvolávající povznesení a radost. Jako plyn použitelný v anestezii jej však navrhl v roce 1849 Crawford Long.
1816 René Théophile Hyacinthe Laënnec, francouzský lékař, objevil princip stetoskopu a následně sestrojil dřevěnou trubici o průměru asi 4 cm. Zavedl celou řadu termínů týkajících se hrudních ozvů.
1818 - 1865 Ignaz Semmelweis. Maďarský lékař, který zavedl přísná pravidla dodržování hygieny na porodnicích. Jeho práce byla kolegy znevažována a zesměšňována. Zneuznaný a ponižovaný zemřel v útulku pro choromyslné. Později jeho práci vysoce ocenil Louis Pasteur a dílo dokončil americký lékař Oliver Wendell Holmes.
1818 - 1889 James Prescott Joule. Významný anglický fyzik. Studoval termodynamiku, definoval vztah mezi prací a teplem a je po něm pojmenována jednotka práce a energie. Společně s Williamem Thomsonem popsali vztahy při rozpínání a smršťování plynů bez konání práce, tzv. adiabatické děje.
1821 - 1894 Hermann von Helmholtz. Německý fyziolog, lékař, fyzik, matematik a filozof. Jeden z nejvýraznějších vědců své doby. Byl natolik uznávaným, že v Německu byl označován za říšského kancléře vědy. Velkého uznání dosáhl v oblasti termodynamiky a termochemie.
1821 - 1902 Rudolf Virchow. Německý lékař, který proslul poznáním, že buňky se reprodukují. Podle něj všechny buňky vznikají dělením jediné buňky, a to vajíčka. Zdůrazňoval, že všechny nemoci způsobují změny uvnitř buněk a tyto změněné buňky se dále šíří do těla. Popsal princip rozvoje rakoviny. Jako první popsal leukémii. I přes zjednodušený pohled je považován spolu s Claude Bernardem za zakladatele buněčné biologie.
1821 - 1910 Elizabeth Blackwellová. Žena, která začala studium v Americe, dokončila jej v Londýně a Paříži v roce 1859. Skutečně studovat lékařství však mohly ženy až od roku 1876.
1822 - 1884 Johann Gregor Mendel. Český biolog. Popsal zákonitosti křížení a přenos informací podle zcela přesných poměrů. Jako jeden z prvních biologů využil pro své závěry statistiku. Věřil, že vlastnosti jsou předávány z jedné generace na druhou v nějakých částicích, přičemž předpokládal existenci dvou částic pro každou vlastnost (od každého rodiče zdědí potomek jednu částici a pak záleží na tom, vliv které převládne).
1822 - 1895 Louis Pasteur. Francouzský chemik a bakteriolog. Významně ovlivnil vývoj lékařství když prokázal, že bakterie mohou být původci onemocnění. Průkopník imunizace zvířat i lidí. Svým přístupem k systematickému řešení problémů ovlivnil několik generací lékařů.
1822 - 1911 Francis Galton. Francouzský meteorolog a výborný statistik. Později se zabýval dědičností a ve své knize Dědičný génius zformuloval teorii o možnosti cílevědomého vytvoření nadané lidské rasy pomocí vhodně uzavíraných sňatků. Teorii opíral o své přesvědčení, že dědičné nejsou pouze fyzické vlastnosti, ale i talent a charakter. Tyto myšlenky převzali eugenici a jejich učení vyústilo v katastrofické vyhlazování duševně chorých, Židů, Rómů a dalších během 2. světové války. I v dnešní době jsou některé jejich principy součástí oficiální populační politiky některých států.
1822 - 1902 Adolf Kussmaul. Německý lékař. Studoval onemocnění trávicího traktu, především žaludku. Je průkopníkem gastroenterologie. Popsal zvláštní typ dýchání (acidotické) předcházející diabetickému kómatu. Tento způsob dýchání je na jeho počest označováno jako Kussmaulovo dýchání.
1822 - 1888 Rudolf Julius Emanuel Clausius. Německý fyzik. Je považován na spoluzakladatele termodynamiky. Zavedl pojem entropie.
1824 - 1907 William Thomson, lord Kelvin. Irský matematik a fyzik. Zabýval se elektromagnetismem, vytvořil absolutní termodynamickou teplotní stupnici. Vynalezl přístroje umožňující telegrafii. Lordem se stal v roce 1866.
1825 - 1893 Jean-Martin Charcot. Francouzský neurolog. Studoval biologický původ mentálních problémů, hysterii a hodně se věnoval hypnóze.
1827 - 1912 Joseph Lister. Anglický lékař, který zavedl účinné antiseptické techniky při chirurgických zákrocích a drénování abscesů. Jako v mnoha jiných podobných případech se zpočátku setkával s opovržením a zesměšňováním ze strany kolegů. Byl však velice vytrvalým a teprve dlouhodobé výsledky jeho práce mu zajistily uznání.
1828 Jean Poiseuille, francouzský fyziolog, sestrojil trubici ve tvaru písmene U a naplnil ji rtutí. Položil základ pro vznik přístrojů na měření tlaku. Vzápětí prokázal, že tlak v tepnách je stejný ve všech částech těla.
1829 - 1894 Theodor Billroth. Německý chirurg, zavedl většinu dodnes používaných operací žaludku, střev a štítné žlázy.
1834 - 1907 Dmitrij Ivanovič Mendělejev. Ruský chemik, zformuloval periodickou tabulku prvků, která je jedním z nejdůležitějších poznatků chemie. Seřadil tehdy známé prvky podle atomové hmotnosti a předpověděl celou řadu nových, ještě neznámých prvků.
1835 Karl Jacob Löwig, německý chemik vyizoloval z extraktu tužebníku látku, která působila jako analgetikum. Později byla studována Karl Fridrichem Gerhardtem, který prokázal, že se jedná o kyselinu salicylovou.
1836 - 1917 Ellizabeth Garrett Andersonová. První britská lékařka. Všechny školy její žádost o studium zamítly, a proto studovala soukromě u profesorů medicíny. Závěrečné zkoušky složila v Paříži a nakonec její vzdělání musela přijmout i Británie. Její zásluhou se ostatním ženám otevřely brány ke studiu lékařství.
1836 - 1925 Sir Thomas Clifford Allbutt. Sestrojil rychlý a spolehlivý teploměr, který se brzy rozšířil do lékařské praxe.
1839 - 1903 Josiah Willard Gibbs. Americký matematik a fyzik. Zabýval se chemickou termodynamikou, zejména v teoretické rovině. Je po něm pojmenována veličina – Gibbsova energie, která má mimořádný význam při posuzování průběhu chemických reakcí. Mimo jiné vynalezl vektorovou analýzu.
1842 Crawford Long předvedl operaci cyst na krku při použití éteru jako anestetika. Svůj poznatek však publikoval až v roce 1849.
1843 - 1910 Robert Koch. Německý lékař. Vyvinul metodu kultivace čistých kultur, objevitel celé řady mikrobiálních původců onemocnění. Formuloval podmínky, jejichž splněním lze určitý mikroorganismus prohlásit za původce onemocnění.
1843 - 1926 Camillo Golgi. Italský vědec, v roce 1898 popsal v buňce systém plochých cisteren, který byl podle něho později označen jako Golgiho aparát. Za výzkum struktury nervového systému získal v roce 1906 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
1844 Horace Wells, dentista z Hartfordu předvedl trhání zubu za využití anestezie pomocí rajského plynu. Později, když byl systematicky kolegy zesměšňován, zanechal experimentování i praxe. V závěru života se stal závislým na chloroformu a úplně zneuznaný spáchal sebevraždu.
1845 - 1916 Ilja Mečnikov. Ruský zoolog. Objevitel fagocytózy u bílých krvinek. Nositel Nobelovy ceny za imunologii.
1845 - 1917 L. T. J. Landouzy. Významný francouzský lékař. Zabýval se vnitřním lékařstvím a jeho hlavní přínos spočívá v podrobném popisu tuberkulózy a jejího projevu.
1846 John Hutchinson, anglický lékař, publikoval výsledky více jak 2000 sledování množství vydechnutého vzduchu při maximálním výdechu přístrojem, který předtím sám zkonstruoval. Do lékařské praxe přibyl další přístroj, spirometr.
1847 - 1888 Paul Langerhans. Německý vědec, studoval pankreas a popsal skupinu buněk, které se později ukázaly jako klíčové při regulaci hladiny cukru v krvi. Tyto specifické buňky jsou nyní označovány jako Langerhansovy ostrůvky.
1849 - 1907 Joseph von Mering. Německý lékař, společně s O. Minkowským dokázali, že slinivka je orgánem ovlivňujícím výskyt a projevy cukrovky.
1850 - 1924 Wilhelm Roux. Německý zoolog, zakladatel experimentální morfologie.
1850 - 1935 Edward Sharpey-Schafer. Britský vědec, popsal látku ovlivňující metabolismus cukru a pojmenoval ji inzulín.
1851 - 1894 Karl Martin Paul Albrecht. Německý anatom, popsal odchylku ve vývinu horní čelisti, kdy mezi 1. a 2. řezákem vzniká ve 2. roku šev, který je po něm pojmenován.
1852 George P. Cammann, americký lékař, zdokonalil stetoskop s ohebnou hadicí pro použití poslechu oběma ušima. V roce 1878 byl dále zdokonalen použitím mikrofonu připojeného na opačný konec hadice.
1852 - 1919 Hermann Emil Fischer. Německý chemik. Zabýval se syntézou organických látek, zejména cukrů a purinů. Jeho teorie enzymové katalýzy se stala základem moderní enzymologie. Za své objevy byl v roce 1902 oceněn Nobelovou cenou za chemii.
1853 Karl Fridrich Gerhardt, německý chemik, popsal chemickou strukturu kyseliny salicylové. Tato látka byla používaná jako analgetikum a měla silné vedlejší účinky na žaludek. Ve snaze tyto negativní účinky odstranit se pokoušel látku chemicky modifikovat. Práce byla zdlouhavá a proto v ní dále nepokračoval a označil látku za neperspektivní.
1853 Alexander Wood představil upravenou jehlu používanou dosud pro léčbu slzovodů a zavedl podkožní aplikace látek.
1856 - 1938 J. F. Darier. Francouzský dermatolog. Popsal některá kožní onemocnění jako dědičnou dermatózu, akantózu a tuberkulózní projevy na pokožce. Zakladatel moderní dermatologie.
1857 - 1936 Garrod Archibald. Anglický lékař. Specializoval se na vrozené vady metabolismu, vynikl především při popisu porfyrie a cystinurie.
1858 - 1931 Oskar Minkowski. Německý lékař, společně s J. von Meringem dokázali, že slinivka je orgánem ovlivňujícím výskyt a projevy cukrovky.
1859 - 1935 Pierre Ménétrier. Francouzský histopatolog. Zabýval se studiem zhoubného bujení, popsal vliv radioaktivního záření, chemikálií a dehtu na vznik rakoviny. Popsal celou řadu přednádorových stavů a zdůrazňoval jejich význam při určení diagnózy.
1865 - 1940 Arthur Harden. Britský chemik. Zkoumal fermentaci cukrů a studoval enzymy, které přeměnu cukrů katalyzují. Za své objevy získal v roce 1929 Nobelovu cenu za chemii.
1866 - 1927 Ernest Starling. Anglický fyziolog, zavedl pojem hormon pro látky, které řídí metabolismus.
1869 - 1941 Hans Spemann. Německý biolog, nositel Nobelovy ceny. Průkopník moderní experimentální embryologie.
1873 - 1964 Hans von Euler-Chelpin. Německý chemik působící ve Švédsku. Studoval alkoholickou fermentaci cukrů, vyizoloval koenzym NAD. Později se věnoval i nukleovým kyselinám. Za své objevy byl v roce 1929 oceněn Nobelovou cenou za chemii.
1874 Herman Kolb objevil postup výroby kyseliny salicylové z fenolu. Jeho práce na nějakou dobu zapadla. Dnes se prakticky podle tohoto postupu kyselina salicylová a následně kyselina acetylsalicylová jako aktivní složka aspirinu vyrábí.
1875 - 1946 Gilbert Newton Lewis. Americký chemik, zabýval se termodynamickými procesy, teorií chemické vazby, formuloval definici kyseliny a zásady. Později se věnoval separaci izotopů a fotochemii.
1875 - 1947 Leonor Michaelis. Německý biochemik a lékař. Studoval enzymovou kinetiku, zabýval se barvením subcelulárních částic (mitochondrií). Je spoluautorem základní rovnice pro určení enzymově katalyzované reakce.
1879 - 1955 Leriche René. Francouzský lékař. Prosadil se především v oblasti cévní chirurgie, nemocí kostí a v léčbě zlomenin. Hodně se věnoval i bolestivosti.
1879 - 1960 Maud Leonora Mentenová. Kanadská lékařka a biochemička. Přispěla k objasnění kinetiky enzymových reakcí, zabývala se histochemií. Jako první uskutečnila elektroforetické dělení proteinů. Studovala problematiku regulace hladiny cukru v krvi a funkci hemoglobinu při přenosu kyslíku.
kolem roku 1880 Thomas Spencer Wells zavedl do chirurgické praxe kleště, které významně omezily ztráty krve při operativních zákrocích. Tyto kleště mohly sevřít konce přeťatých cév a zavřené čelisti se pevně uzamknuly zarážkou. V mírně pozměněném stavu jsou v podstatě používány dodnes.
1882 - 1979 Fanconi Guido. Švýcarský lékař, význačný pediatr. Zasloužil se o zavedení komplexního terapeutického postupu pro léčbu dehydratace dětí. Zabýval se mimo jiné i poruchami zpětné resorpce ledvin.
1883 - 1970 Otto Heinrich Warburg. Německý chemik, studoval procesy biologické oxidace se zaměřením na úlohu flavinů, nikotinamidů a oxygenáz v procesu přenosu vodíku. Za své objevy v oblasti působení respiračních enzymů obdržel v roce 1931 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
1884 Poprvé odstraněn mozkový nádor.
1884 - 1951 Otto Fritz Meyerhof. Německý fyziolog a biochemik. Studoval procesy oxidace a metabolismu sacharidů. Za své objevy v procesu glykolýzy byl v roce 1922 odměněn Nobelovou cenou.
1889 - 1971 Paul Karrer. Švýcarský chemik, zabýval se problematikou chemie přírodních látek a jejich syntézou. Za své objevy v oblasti syntézy karotenoidů, flavinů, vitamínu A a riboflavinu obdržel v roce 1937 Nobelovu cenu za chemii.
1890 Emil von Behring, německý lékař, objevil imunizaci proti záškrtu (1890), později i proti tetanu (1892). Zavedl léčbu pomocí vpichování séra s protilátkami proti původci onemocnění. Obdržel vůbec první Nobelovu cenu (1901) za medicínu a fyziologii.
1891 - 1941 Charles Best. Spolu s F. Bantingem vyizolovali inzulín a prokázali jeho účinnost při léčbě cukrovky. Jeho práce nebyla zpočátku doceněna.
1892 - 1964 John Burdon Sanderson Haldane. Skotský matematik, zoolog a filozof. Nedostudoval však žádnou školu. Úspěšně spojil darwinismus a mendelovskou genetiku, formuloval genetickou vazbu a na jejím základě vytvořil mapy lidských chromozomů. Podílel se na vzniku ucelené teorie vysvětlující evoluční změny.
1893 - 1988 Roger J. Williams. Americký organický chemik. Studoval účinky růstových faktorů u některých mikroorganismů a byl propagátorem pro využití zejména vitamínů skupiny B. Pojmenoval kyselinu listovou, syntetizoval thiamin, objevil, popsal a také syntetizoval kyselinu pantotenovou. Studoval alkoholismus ve vztahu k potřebě vitamínů a rakovinu ve vztahu ke kyselině listové.
1894 Šibasaburo Kitasato, japonský bakteriolog, identifikoval původce moru, morový bacil Pasteurella pestis. Tento bacil se prokázal jako mimořádně virulentní. Pokusná zvířata umírala po infikování jen několika buňkami bacila, blecha jako hlavní přenašeč jich při jednom kousnutí uvolňuje více jak 20.000. Nezávisle na něm dospěl ke stejnému poznatku i Alexandre Yersin.
1895 Felix Hoffman, německý chemik, který ve snaze ulevit svému otci od revmatických bolestí navázal na práce Gerhardta a vyrobil kyselinu acetylsalicylovou. Později se stala nejprodávanější sloučeninou, známou jako aspirin.
1896 Scipione Riva-Roca, italský lékař, sestrojil přístroj s manžetou schopný měřit krevní puls. Tento princip se prakticky v nezměněné podobě používá dodnes.
1896 - 1957 Gerty Theresa Cori, neé Radnitz. Americká biochemička. Narodila se a vystudovala v Praze. Zabývala se fosforylací sacharidů, jejich přeměnou a oxidací glukózy. Za své objevy v oblasti metabolismu glykogenu získala v roce 1947 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
1896 - 1984 Carl Ferdinand Cori. Americký lékař a biochemik. Narodil se v Praze, kde také vystudoval a získal doktorát z medicíny. Později odešel se svou ženou do Ameriky. Zabýval se fosforylací sacharidů, jejich přeměnou a oxidací glukózy. Za své objevy v oblasti metabolismu glykogenu získal v roce 1947 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
1898 Šibasaburo Kitasato objevil a popsal původce dyzenterie.
1898 - 1983 Albert Claude. Belgický biochemik a fyziolog zabývající se studiem buněčných organel se zaměřením na mitochondrie a buněčnou respiraci. Za své objevy v oblasti cytologie získal v roce 1974 Nobelovu cenu za medicínu.
1899 - 1978 Frederick Banting. Spolu s C. Bestem vyizolovali inzulín a prokázali jeho účinnost při léčbě cukrovky. Za své objevy byl oceněn Nobelovou cenou.
1899 - 1986 Fritz Albert Lipmann. Německý biochemik. Zabýval se problematikou působení koenzymů a jejich úlohou v metabolismu buněk. Za výzkum mechanismu působení koenzymu A získal v roce 1953 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
1900 - 1967 Richard Kuhn. Německý chemik, zabýval se problematikou chemie přírodních látek se zaměřením na stereochemii aromatických sloučenin, později i enzymologií. Za své objevy v oblasti struktury karotenoidů a vitamínů obdržel v roce 1938 Nobelovu cenu za chemii.
1900 - 1981 Hans Adolf Krebs. Německý lékař a biochemik. Studoval metabolické procesy v těle, syntézu močoviny a mechanismus působení elektrolytů. Za své objevy v oblasti biologické oxidace obdržel v roce 1953 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
1903 - 1979 Barrett, Norman R. Britský chirurg. Zabýval se problematikou strukturálních změn sliznice jícnu v důsledku působení žaludečních trávicích šťáv (vlivem refluxu).
1903 - 1982 Axel Hugo Theodor Theorell. Švédský biochemik a fyziolog, zabýval se procesy biologické oxidace, funkcí oxidačních enzymů a jejich koenzymů. Za své objevy v oblasti působení oxidačních enzymů obdržel v roce 1955 Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu.
1906 - 1997 Karl Folkers. Americký chemik. Zabýval se strukturou, syntézou a biologickým působením alkaloidů, antibiotik, vitamínů skupiny B, hormony a koenzymy. Studoval i strukturu koenzymu Q10, syntetizoval koenzym Q9 a objasnil strukturu a posléze i syntetizoval kyselinu mevalonovou.
1907 - 1997 Lord Alexander Robertus Todd. Anglický biochemik. Zabýval se problematikou nukleotidů a nukleotidových koenzymů. Za výzkum v této oblasti byl v roce 1957 oceněn Nobelovou cenou za chemii.
1912 - 1977 Reye Ralph. D. K. Australský histopatolog. Popsal syndrom s výskytem podkožních fibromů a zvláštní typ jaterního selhání u dětí.
1914 - 2003 Esmond E. Snell. Americký biochemik. Zabýval se studiem vitamínů a mechanismem jejich působení v těle. Specializoval se na vitamín A, C, K, riboflavin a biotin.
1915 - 1974 Earl W. Sutherland Jr. Americký biochemik. Zabýval se problematikou hormonů, jejich mechanismem účinku a způsobem ovlivňování jejich aktivity. Za výzkum v oblasti mechanismu působení hormonů získal v roce 1971 Nobelovu cenu za medicínu.
1916 - 1979 Robert Edward Eakin. Americký biochemik. Zabýval se působením vitamínu B12 ve spojitosti s vnitřním faktorem, inaktivací biotinu ve spojitosti s avidinem a také studoval perniciózní anémii.
1917 - dnes Christian de Duve. Belgický biochemik zabývající se strukturou a funkční organizací buňky. Za své objevy v oblasti cytologie získal v roce 1974 Nobelovu cenu za medicínu.
1922 - 2001 Christian Barnard. Byl v čele týmu chirurgů, kteří poprvé v roce 1967 uskutečnili transplantaci srdce spočívající v náhradě poškozeného srdce zdravým od dárce.
1939 - dnes Ada E. Yonath. Izraelská chemička a biochemička. Odbornice na krystalografii. Za výzkum v oblasti struktury a funkce ribozómů získala v roce 2009 Nobelovu cenu za chemii.

Odkazy

Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde.