struktura a funkce lipoproteinů

Struktura a funkce lipoproteinů

Tvorba lipoproteinů

Protože jsou vyšší mastné kyseliny, estery cholesterolu a triacylglyceroly (TAG) ve vodě nerozpustné, musí být v krvi a lymfě transportovány pomocí nějakých vodou smáčitelných molekul. Tuto roli plní apoproteiny a polárnější lipidy (fosfolipidy a volný cholesterol). S nimi vytváří triacylglyceroly a esterifikovaný cholesterol zvláštní struktury označované jako lipoproteinové částice (zkráceně lipoproteiny). Lipoproteiny se skládají z jádra tvořeného nepolárními lipidy obaleného asi 2 nm tlustým jednovrstevným obalem z amfipatických lipidů. Obal poskytuje povrchu částic polární vlastnosti a tím brání v agregaci na větší částice. 

Lipoproteinové částice se formují v buňkách hned v okamžiku syntézy triacylglycerolů. Díky hydrofóbním vlastnostem se TAG spontánně shlukují kolem molekul esterifikovaného cholesterolu a vytváří základ lipoproteinové částice. Na povrch vznikající částice adherují strukturní apoproteiny B-48 nebo B-100 v závislosti na tom, v které buňce se proces odehrává. V případě buněk střevní sliznice se jedná o B-48, v případě jaterních buněk o B-100. Dále se připojují další funkční apoproteiny, volný cholesterol a různé fosfolipidy (lecithiny). Konečnou podobu částice dostávají po vyloučení z buňky ven, kdy v krvi na částici obvykle ještě adherují některé funkční apoproteiny a volný cholesterol. Molekuly apoproteinů, fosfolipidů a volného cholesterolu se natáčí tak, aby polární část jejich molekul byla směrována do vnějšího vodného prostředí. Díky hydrataci polárních skupin je pak zajištěna rozpustnost ve vodném prostředí krve. Dovnitř vznikající částice směřují logicky hydrofóbní části molekul, což vede k vytváření prostředí vhodného pro nepolární molekuly. Uvnitř částice se tedy nachází estery cholesterolu a triacylglyceroly.

Během transportu krví dochází k poměrně značným změnám ve složení lipoproteinových částic. Tyto změny se odehrávají především v kapilárách cév periferních tkání a následně potom při průtoku krve játry. Pro větší přehlednost se pro označení těchto částic používají zkratky. Lipoproteiny se obvykle dělí do 5 tříd. V pořadí podle zmenšující se velikosti a zvyšující se hustoty rozeznáváme chylomikra (chylomikrony) a zbytky chylomiker, VLDL, IDL, LDL a HDL. Je třeba mít na paměti, že se v případě částic IDL, LDL a HDL nejedná o molekuly s přesnou strukturou, ale o směs lipoproteinových částic s různou velikostí a s odlišným složením. To platí zejména o LDL částicích.

Jednotlivé lipoproteinové částice podléhají velice dynamickému procesu rozkladu a opětovného sestavování. Jak odevzdávají TAG v periferních tkáních, dochází často ke spontánnímu uvolňování apoproteinů, fosfolipidů a cholesterolu z povrchu částic, tyto fragmenty se ještě v krvi shlukují a vytváří zárodky pro tvorbu nových částic. Tyto zárodky mohou být v játrech zcela degradovány a jednotlivé složky použity pro výstavbu částic "de novo", nebo do nich přímo pronikají TAG a esterifikovaný cholesterol a tím vznikají nové lipoproteiny.

Následující schéma ukazuje místa vzniku jednotlivých lipoproteinových částic a jejich přeměnu. Podrobně jsou tyto procesy popsány v odstavcích věnovaných jednotlivým lipoproteinům. Remnanta chylomiker a IDL částice končí většinou v hepatocytech (jaterní buňky), kde jsou degradovány a využity pro vznik nascentních HDL a nově utvářených VLDL částic. Důležitým poznatkem je, že proces rozpadu chylomiker na remnanta chylomiker, stejně tak přeměna VLDL na IDL jsou nevratné procesy, tedy z remnant chylomiker nemohou zpětně vzniknout chylomikra (podobně z IDL zpětně VLDL). Podobně nevratná je i degradace IDL na LDL. Plné šipky směřující k HDL vyjadřují novou syntézu nascentních HDL v enterocytech (buňky střevní sliznice) nebo v hepatocytech, přerušované šipky mechanismus tvorby HDL z uvolněných fosfolipidů, cholesterolu a apoproteinů při degradaci chylomiker a VLDL částic (viz dále).

VLDL označuje lipoproteiny o velmi nízké hustotě (very low density lipoproteins), IDL lipoproteiny o střední hustotě, LDL lipoproteiny o nízké hustotě (low density lipoproteins) a HDL lipoproteiny o vysoké hustotě (high density lipoproteins). V následujícím přehledu je uvedeno, jak se jednotlivé lipoproteinové částice navzájem od sebe liší. Nárůst hustoty je v důsledku snižování obsahu TAG a naopak zvyšování obsahu volného příp. esterifikovaného cholesterolu, apoproteinů a fosfolipidů v molekule lipoproteinu. Poměr mezi TAG a ostatními složkami lipoproteinové částice je v případě chylomiker největší (více než 9 : 1), naopak nejnižší v případě HDL (méně než 0,15 : 1).

Funkce lipoproteinů

V následujícím přehledu je uvedeno, jaká je rozhodující funkce jednotlivých lipoproteinů. Pod označením střevní lipid se rozumí především triacylglyceroly syntetizované v enterocytu, pod pojmem endogenní lipid pak triacylglyceroly syntetizované v hepatocytech.

Chylomikra

V ribozomech enterocytů probíhá syntéza specifických proteinů (označovaných jako apoproteiny B-48, A-I, A-II, A-IV), které jsou přenášeny vnitřkem drsného endoplazmatického retikula do tubulů hladkého endoplazmatického retikula, kde se spojují s vytvářenými triacylglyceroly. Vzniká tak základ budoucích lipoproteinových komplexů označovaných jako chylomikra (někdy se používá i označení chylomikrony).  Vytvářející se jádro chylomikronové částice je transportováno do Golgiho aparátu, kde dochází k navázání sacharidových zbytků na lipoproteiny.  Na své cestě Golgiho aparátem směrem k buněčné membráně přibírají cholesterol a také polární fosfolipidy, které spolu s apoproteiny dotváří povrch vznikajících chylomiker. Ve formě sekrečních váčků jsou zformovaná chylomikra posouvána cytoplazmou směrem k buněčné membráně. Buňku pak opouští fúzí sekreční vakuoly s buněčnou membránou (proces reverzní pinocytózy). Chylomikra se uvolňují do prostoru mezi střevními buňkami a odtud do mízních cév. Mízními cévami jsou přiváděna do hrudního mízovodu (ductus thoracicus), který sbírá mízu (lymfu) z většiny organismu a ústí do žilního systému. Touto cestou se chylomikra dostávají do krve, aniž by prošly játry. Důvod, proč chylomikra přestupují do krve prostřednictvím lymfy tkví v jejich velikosti. Jsou totiž příliš velké na to, aby byly schopné přestoupit do krve přes endothelové buňky cévních kapilár. Proto nejsou do krve dodávány portální žílou přes játra jako ostatní živiny, nedokázaly by se totiž propasírovat do sběrných kapilár a do cévního systému těla. S největší pravděpodobností by se ani nedostaly z mezibuněčného prostoru střevní sliznice a pokud by nějakým aktivním procesem byly transportovány do portálních kapilár, zachytily by se nejpozději ve vazivové tkáni portálního pole mezi jaterními lalůčky.  

Ještě před tím, než jsou vytvořená chylomikra uvolněna reverzní pinocytózou do mezibuněčného prostoru, mají vytvořenou strukturu umožňující hydrataci svého povrchu a tím i následný transport lymfou a krví. Chylomikra mohou obsahovat až 99 % triacylglycerolů (po tučném jídle), obvykle 85 až 90 % v závislosti na obsahu fosfolipidů a esterifikovaného cholesterolu. Součástí chylomiker jsou i vitamíny rozpustné v tucích a po přestupu do krve na sebe ještě vážou apoproteiny C a E, které přebírají od HDL. Jejich hustota je ze všech lipoproteinových struktur nejmenší - pod 0,95 g/ml. Důležitou složkou vznikajících chylomikronových částic je apoprotein B-48, bez jehož přítomnosti nemohou chylomikra vzniknout a tím by ani nebyl možný transport triacylglycerolů vytvořených v enterocytech. Pokud se apoprotein B-48 v enterocytech (také apoprotein B-100 v hepatocytech) netvoří, vzniká vzácné onemocnění abetalipoproteinémie (A-β-lipoproteinémie) a tukové kapénky se hromadí v játrech a ve střevě.

Chylomikra jsou hlavní částicí pro přenos lipidů ze střeva k ostatním tkáním. Jejich koncentrace prudce narůstá po příjmu tučné potravy a maxima dosahuje cca 3 až 6 hodin po jídle. Díky vysokému obsahu chylomiker v krvi po jídle má odebraná plazma mléčný vzhled (chylózní plazma). Doba životnosti chylomiker je poměrně krátká, asi 2 až 3 hodiny. Po uvolnění části TAG z chylomiker vzniknou silně aterogenní částice označované jako remnanta chylomiker (zbytky chylomiker). Poločas rozpadu chylomiker je řádově v desítkách minut. Uvádí se, že u zdravého člověka klesne koncentrace chylomiker za hodinu přibližně na polovinu. Při lačnění delším než 9 hodin se za normálních podmínek již chylomikra ani remnanta chylomiker v krvi nenachází.

Rozpad chylomiker začíná hydrolýzou TAG pomocí lipoproteinové lipázy (LPL), která je aktivovaná vzestupem koncentrace inzulinu v krvi po příjmu potravy. Čím více molekul inzulinu se do krve uvolní, tím je LPL aktivnější. Tento enzym je lokalizován v cévním endotelu kapilár tkání, které mají vysokou spotřebu mastných kyselin, především se to týká kosterního svalstva, srdce, tukové tkáně a v době laktace také prsní žlázy. Uvolněním mastných kyselin z TAG dochází k poklesu podílu hydrofóbních částic, chylomikra se zmenšují a to vyvolá spontánní uvolnění polárních molekul (apoproteiny, fosfolipidy a cholesterol) z povrchu chylomiker. Tyto polární molekuly pak iniciují vznik nascentních (nově vznikajících) částic HDL. Dalším mechanismem, který významně snižuje podíl triacylglycerolů v chylomikrech, je jejich výměna za esterifikovaný cholesterol. Na této výměnné reakci se podílí speciální bílkovina přenášející estery cholesterolu (CEPT).

Chylomikra jsou v krvi přítomna fyziologicky v postprandiální době (po jídle). Pokud jsou přítomna v krvi i po delší době lačnění (nad 9 hodin, někteří autoři uvádí po 12 hodinách), jedná se o patologický stav. Příčinou takového stavu může být dekompenzovaný diabetes mellitus (hlavně IDDM), chronický alkoholismus doprovázený jaterní steatózou, vrozený defekt lipoproteinové lipázy nebo vrozený defekt v tvorbě apoproteinu CII.

Zbytky chylomiker

Chylomikra kolují krví tak dlouho, dokud se z nich neodstraní tolik triacylglycerolů, aby vznikla částice, která svou velikostí umožní transport do jaterních buněk. Proto jsou zbytky chylomiker velikostně hodně podobné částicím VLDL. Přestože při štěpení triacylglycerolů dochází i k uvolňování fosfolipidů a cholesterolu z chylomikronové částice, snižuje se podíl triacylglycerolů rychleji, než cholesterolu. Proto se ve zbytku chylomiker cholesterol zakoncentrovává, což z nich činí částice silně aterogenní. Naštěstí jsou velice rychle vychytávány játry a metabolizovány. Zbytky chylomiker jsou hlavním dodavatelem exogenního cholesterolu pro játra. Vedle jater účinně vychytávají zbytky chylomiker i fibroblasty.

Na povrchu hepatocytů se nachází speciální protein označovaný jako LRP (LDL receptor related protein), který je specifickým receptorem pro apoprotein E, jenž se nachází právě na povrchu zbytků chylomiker. Tím je zajištěno rychlé vychytávání zbytků chylomiker z krve protékající játry. Afinita tohoto receptoru k apoproteinu E je tak vysoká, že životnost zbytkových částic chylomiker se počítá v jednotkách minut. Tím se maximálně eliminuje aterogenní účinek zbytků chylomiker. Bylo také zjištěno, že zbytky chylomiker vykazují cytotoxické účinky a pokud se významněji zvýší jejich obsah v krvi, zvyšují i koagulační schopnosti krve (zvyšují koagulační aktivitu faktoru VII).

Zvýšenou hladinu zbytků chylomiker může vyvolat subkompenzovaný diabetes mellitus, potrava bohatá na nasycené mastné kyseliny při současném deficitu mastných kyselin řady ω-3, hypothyreóza, renální insuficience a především chronický alkoholismus ve stádiu steatózy jater. Trvale zvýšenou koncentrací zbytků chylomiker vyvolává vrozená kombinovaná hyperlipidémie a vrozená hypertriacylglycerolemie (označovaná také hypertriglyceridemie). 

VLDL

Tyto lipoproteinové částice jsou syntetizované v játrech jako transportní forma TAG z jater do periferních tkání. Zdrojem MK pro tvorbu TAG jsou především mastné kyseliny přijaté z potravy. Pokud však potrava obsahuje hodně sacharidů, aktivuje se v hepatocytech lipogeneze a za účasti celého komplexu enzymů (EK) začnou jaterní buňky ve zvýšené míře produkovat nové mastné kyseliny (k. palmitovou a stearovou). Jejich produkce také vzrůstá při diabetu nebo při vyšším příjmu alkoholu. U obézních osob je hranice pro iniciaci lipogeneze v játrech snížena, jinými slovy játra těchto lidí snadněji vytváří z přijímaných sacharidů tuky. Zdrojem glycerolfosfátu je dihydroxyacetonfosfát vznikající v procesu glykolýzy. Syntéza nových TAG v játrech tedy vyžaduje souběžnou dodávku určitého množství glukózy. Pokud není k dispozici, stává se jejím zdrojem glukóza uvolněná z jaterního glykogenu.

Klíčovými proteiny pro vznik VLDL částic jsou strukturální apoprotein A-II a vazebný apoprotein B-100, který je obdobou apoproteinu B-48 při vzniku chylomiker v enterocytech. Dále se na formování konečné podoby VLDL částic podílí funkční apoproteiny E a C. Zdrojem cholesterolu jsou remnanta chylomiker, IDL, LDL a HDL. Pokud je potravou přijato vyšší množství tuků a současně neobsahuje dostatečné množství cholesterolu, pak se potřebný cholesterol doplní endogenní syntézou v hepatocytech.

Mechanismus vytváření VLDL částic je obdobný mechanismu probíhajícím v enterocytech při vytváření chylomiker. Rozdíl je ve velikosti vzniklé částice, v obsahu cholesterolu a především v tom, že VLDL jsou transportované z hepatocytů přímo do krve. Po uvolnění do krve se částice VLDL ještě v krvi obohacují o další apoprotein E a apoproteiny C-II a C-III přebíráním od částic HDL. VLDL částice obsahují větší množství cholesterolu, než chylomikra.

Rozpad VLDL částic probíhá stejně jako u chylomiker v kapilárách cév a v mnoha ohledech se oba procesy prakticky shodují. Pomocí LPL a CEPT dochází k rozkladu TAG a k následnému uvolňování MK z VLDL částic. Snížení obsahu hydrofóbních TAG ve VLDL částicích vyvolá následné spontánní uvolňování polárních povrchových struktur (fosfolipidy a apoproteiny). Vznikají remnanta VLDL, pro něž se vžilo označení IDL a jsou jakýmsi mezistupněm vzniku LDL částic. Poločas rozpadu VLDL částic je ve srovnání s chylomikry delší, zhruba 2 až 4 hodiny. Následně jsou IDL částice vychytávány játry a jsou buď zcela degradovány, nebo působením jaterní lipázy (JL) přeměněny na částice LDL.

IDL

Tyto částice jsou vysoce aterogenní, přesto se v mnoha publikacích o těchto částicích nepíše. Je to zřejmě dáno tím, že se velice rychle mění na LDL a proto se často čtenář setkává s popisem, že z VLDL částic vznikají LDL částice. U zdravého člověka lze tento zjednodušený popis akceptovat. V případě některých onemocnění to však neplatí, IDL částice se mohou hromadit, jejich poločas rozpadu se prodlužuje a pak se naplno projevuje jejich rizikové působení.

IDL částice jsou bohaté na cholesterol a poměr cholesterolu a zbytkových TAG je přibližně 1 : 1. Na svém povrchu mají umístěné apoproteiny B-100 a E. Oba apoproteiny umožňují hepatocytům IDL částice vychytávat. Pokud se IDL v játrech navážou na receptor LRP (pro apoprotein E), dochází k jejich degradaci. Pokud se připojí na receptor pro apoprotein B-100, jsou přeměňovány na částice LDL. Částice IDL jsou vysoce rizikové z hlediska možného vzniku kardiovaskulárních onemocnění, naštěstí mají velice krátkou životnost. Za fyziologických podmínek je jejich koncetrace v krvi velice nízká, protože jaterní lipáza z nich účinně uvolňuje triacylglyceroly za vzniku LDL. Za obvyklých podmínek je poměr mezi IDL a LDL zhruba 1 : 10. Poločas rozpadu IDL se významně zkracuje při mírně zvýšené fyzické aktivitě (např. při běžné chůzi), protože je v játrech stimulována produkce VLDL a MK uvolněné z IDL jsou využívány pro produkci TAG zabudovávaných do VLDL. Naopak déletrvající fyzická práce přechodně jejich koncentraci v krvi zvyšuje (pouze během zátěže), jejich potenciální aterogenní účinek je však v důsledku rychlého proudění krve v cévách při zátěži prakticky eliminován. Toto zvýšení koncentrace je způsobeno intenzívnější syntézou MK v hepatocytech přímo z acetyl-CoA a větším počtem vytvořených VLDL částic uvolňovaných z jater do periferních tkání. Ke zvýšení koncentrace IDL může dojít i v případech zpomalené degradace VLDL částic (účinkem některých léků) nebo při vrozené hyperlipoproteinemii typu III. V těchto případech jsou IDL částice vysoce aterogenní a vytváří zvýšené riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění.

LDL

LDL částice jsou poměrně hodně variabilní skupinou, přičemž se navzájem liší nejen velikostí, ale i složením. V podstatě se rozlišují 3 skupiny označované jako LDL₁, LDL₂ a LDL₃. Z nich jsou nejproblematičtější nejmenší - LDL₃ částice. V těle se tvoří při triacylglycerolemii, kdy vznikají abnormálně velké VLDL částice a LDL₃ jsou jejich rozkladným produktem. Na rozdíl od ostatních lipoproteinových částic má LDL částice na svém povrchu lokalizovaný pouze apoprotein B-100, z čehož vyplývá i její funkce - dodávat cholesterol periferním tkáním. O to zajímavější je zjištění, že periferní tkáně přitom ani dodávku cholesterolu nepotřebují, protože jsou vybaveny dostatečně výkonným systémem vlastní produkce. Fyziologická koncentrace LDL částic je do 3 mmol/l a to je množství výrazně překračující potřeby buněk periferních tkání. Také ve srovnání s jinými savci má člověk výrazně vyšší hodnotu obsahu LDL částic v krvi. Tento rozpor není doposud uspokojivě vysvětlen.

Při nedostatku cholesterolu začne buňka ve zvýšené míře syntetizovat LDL receptory, které následně migrují do buněčné membrány. Po vazbě LDL částice na receptor je celý komplex procesem endocytózy vstřebán dovnitř buňky, kde dochází k rozpadu částice a k uvolnění cholesterolu. Poté receptor opět migruje směrem do membrány a celý proces vstřebávání se opakuje. Takto se degraduje přibližně 1/3 v periferních tkáních, zbytek v játrech. LDL částice mají poměrně dlouhou dobu životnosti, během 24 hodin je katabolizováno pouze 30 až 40 % LDL. LDL částice proto podléhají různým oxidačním reakcím a chemické modifikaci spočívající v navázání oligosacharidových zbytků. Tím se stávají LDL částice stabilnější, protože v tomto stavu nejsou schopné interakce s LDL receptory, nemohou tedy ani podléhat degradačním procesům (ty totiž probíhají uvnitř buněk). V této podobě vstupují do některých buněk (např. do makrofágů) pomocí tzv. scavengerových LDL receptorů a významně zvyšují rozvoj aterosklerózy.

LDL částice jsou vysoce aterogenní a jejich míra rizikovosti vzrůstá s jejich koncentrací a se zmenšováním jejich molekul. Rizikoví jsou pacienti s NIDDM, s vrozenou hyperlipoproteinemií a s hypertriacylglycerolemií.

HDL

Částice HDL vznikají 2 mechanismy. Jednak mechanismem syntézy bílkovinného polymeru na ribozomech, přičemž dochází při vytváření terciární struktury k současnému začleňování molekul TAG, cholesterolu a fosfolipidů. Tímto způsobem vznikají nové, tzv. nascentní HDL částice (nHDL). Druhým mechanismem je shlukování uvolněných apoproteinů, fosfolipidů a cholesterolu při degradaci chylomiker příp. VLDL částic. Hlavními složkami HDL částic jsou apoproteiny A-I, A-II, C a E a dva proteiny s enzymovou aktivitou - LCAT (lecithin:cholesterol transferáza) a CETP (cholesterol ester transfer protein). 

Na následujícím schématu je znázorněno, jakým způsobem se cholesterol do jater dostává. Pro správné pochopení mechanismu transportu cholesterolu je třeba mít stále na paměti, že všechny vznikající HDL částice jsou neustále přenášeny krví, a proto jsou v průběžném kontaktu jak se svalovou, tak i s jaterní tkání.

Nově vytvořené nHDL částice jsou krví přenášeny do svalů, kde se dostávají do kontaktu s fosfolipidy, volným cholesterolem a apoproteiny, které se uvolnily z chylomiker nebo VLDL částic působením lipoproteinové lipázy (LPL). Na nHDL částice nejprve adherují fosfolipidy a některé apoproteiny. Vzápětí dochází k navázání volného cholesterolu, který může pocházet z již zmíněných chylomiker nebo VLDL částic, ale také může pocházet z rozpadlých buněk, z jiných lipoproteinových částic nebo z výstelky cév. Na povrchu nHDL dochází k esterifikaci cholesterolu, který se díky hydrofóbním vlastnostem přesouvá do nitra částice. Vzniká sférická částice označovaná jako HDL₃. Částice HDL₃ na sebe navazuje další molekuly volného cholesterolu, které opět podléhají esterifikaci a zabudování do částice. Transportem krví dochází ke kontaktu HDL₃ s IDL částicemi nebo s remnanty chylomiker a k výměně TAG za esterifikovaný cholesterol. Tento proces je katalyzovaný proteinem CETP. V důsledku toho HDL₃ ztrácí část svého cholesterolu, naopak se obohacuje o TAG. V tomto okamžiku se již mluví o částici HDL₂. Poměrně značná část cholesterolu je takto předána částicím, které jsou aktivně vychytávány játry. Účinkem jaterní lipázy (JL) jsou z těchto částic uvolňovány mastné kyseliny (MK), které jsou zabudovávány do nově vytvářených triacylglycerolů. Rozpadem remnant chylomiker se také uvolní esterifikovaný cholesterol, fosfolipidy a apoproteiny, které se stávají základem nově vytvářených VLDL částic případně mohou být využity i pro tvorbu nových nHDL.

Částice HDL₂ prochází játry a jejich osud závisí na aktivitě hepatocytů. Buď jsou zachycovány pomocí receptoru pro apoprotein A-I a po vstřebání do hepatocytu dochází k jejich degradaci a k úplnému zániku. V takovém případě jsou všechny jejich složky využity pro tvorbu VLDL případně nHDL částic. Pokud částice HDL₂ atakuje jaterní lipáza, dochází k rozštěpení a uvolnění TAG a vznikne znovu HDL₃. Tento mechanismus tělo upřednostňuje především v období hladovění. 

Funkce HDL spočívá v zachycování neesterifikovaných molekul cholesterolu v krvi (oranžové šipky), v jejich esterifikaci a v následném přenosu do jater. Děje se to buď přímou cestou pomocí HDL₂ (tlustá červená šipka) nebo nepřímo předáním cholesterolu částicím IDL nebo remnanta chylomiker výměnou za TAG (tenké červené šipky). Díky vysokému obsahu funkčních apoproteinů C a E plní HDL částice i funkci zásobní formy pro obě skupiny těchto apoproteinů. HDL působí proti rozvoji aterosklerózy, chrání LDL částice před oxidativními procesy a stimulují produkci oxidu dusnatého v cévních stěnách.

Související články

Lipoprotein - rejstříkový článek

Vstřebávání a transport lipidů - odborný článek

Biosyntéza cholesterolu - odborný článek

Struktura a funkce lipidů - odborný článek

Odkazy

Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde.

Zajímavé stránky

wikipedie