mastné kyseliny
Mastné kyseliny
Charakteristika mastných kyselin
Mastné kyseliny (MK) jsou jedním ze základních energetických substrátů. Jsou syntetizovány především v játrech a ve formě triacylglycerolů jsou transportovány na cílová místa. Slouží buď jako zdroj energie, nebo jsou v podobě triacylglycerolů ukládány do tukových vakuol. Krev předává kosternímu svalstvu a srdci velice ochotně volné mastné kyseliny k následné oxidaci a sledováním bylo zjištěno, že se takto odbourá přibližně 1/3 celkových mastných kyselin obsažených v krvi během jedné minuty. Proto musí současně probíhat účinná syntéza v játrech, aby bylo odebrané množství nahrazeno. Uvolňování mastných kyselin z tukových vakuol je mnohem složitějším a zdlouhavějším procesem. Běžnou potřebu dodávky energie pro svaly a srdce získávané z mastných kyselin tedy pokrývají játra. Nevyužitá část vytvořených mastných kyselin nebo přijatých v nadbytku potravou je přeměňována na již zmíněné triacylglyceroly. Těmi je přednostně doplněna zásoba v tukových vakuolách buněk kosterního svalstva, nadbytečné množství se pak ukládá v tukové tkáni.
Rozlišujeme mastné kyseliny nasycené a nenasycené. Nasycené MK jsou takové, které z chemického hlediska obsahují ve svém řetězci pouze jednoduché vazby mezi atomy uhlíku. Nenasycené MK potom mezi některými atomy uhlíku obsahují dvojnou vazbu, přičemž u některých mastných kyselin může být v molekule obsaženo i několik dvojných vazeb. Mastné kyseliny vyskytující se v přirozených tucích, obsahují obvykle sudý počet atomů uhlíku, což vyplývá z mechanismu jejich syntézy.
V přírodních tucích bylo identifikováno více než 100 různých MK, z toho asi 40 je velmi rozšířených. Mezi nejběžnější nasycené MK patří kyseliny palmitová a stearová, k nejběžnějším nenasyceným MK patří kyseliny olejová a linolová.
Nasycené mastné kyseliny
Nasycené MK dokáže tělo samo syntetizovat. Příkladem jednodušších nasycených mastných kyselin je kyselina máselná, kapronová, karpylová a kaprinová, vyskytující se v malém množství v některých živočišných tucích, zejména v másle. Ze složitějších pak kyselina laurová, nacházející se ve vorvaňovině, skořicovém, palmovém a kokosovém oleji. V těchto olejích se nachází i kyselina myristová. Nejběžnějšími nasycenými kyselinami, nacházejícími se ve všech rostlinných a živočišných tucích, jsou kyseliny palmitová a stearová. V podzemnicovém (arašídovém) oleji je obsažena kyselina lignocerová, která je všech uvedených nejsložitější a je součástí již dříve zmíněných cerebrosidů. Kyseliny cerotová, montanová, mellisová, lakcerová a gheddová patří mezi nasycené mastné kyseliny s omezeným výskytem vztahujícím se ke specifickým potravinám.
Nenasycené mastné kyseliny
Z výživového hlediska jsou důležité nenasycené mastné kyseliny s jednou dvojnou vazbou (monoenové MK) a nenasycené mastné kyseliny s několika dvojnými vazbami (polyenové MK). Mastné kyseliny s trojnými vazbami, rozvětvené MK, cyklické MK, MK s kyslíkatými nebo dusíkatými funkčními skupinami patří k nutričně málo významným mastným kyselinám a v běžné potravě se obvykle vyskytují ve velmi malém množství.
Polyenové mastné kyseliny jsou pro tělo nepostradatelné a musí být proto přijímány potravou. Mezi ně patří zejména kyselina linolová, linolenová a arachidonová. Pokud je v potravě dostatek kyseliny linolové, je si z ní tělo schopno potřebné množství kyseliny arachidonové samo vytvořit. Všechny tři kyseliny jsou nezbytné zejména pro malé děti. Nachází se hlavně v kukuřičném, podzemnicovém, bavlníkovém a sójovém oleji. Dalšími příklady jsou kyseliny olejová a palmitoolejová patřící do skupiny monoenových MK. Tyto naše tělo syntetizovat dokáže, nepatří tedy mezi nepostradatelné MK. Lidské tělo je dokáže vyrobit z odpovídající nasycené mastné kyseliny.
Příjem mastných kyselin
Poměr mezi živočišnými a rostlinnými tuky obsaženými v potravě je některými výživovými specialisty doporučován nejlépe 1:3. Problémem je, že mnoho lidí si pod pojmem rostlinný tuk představuje klasický rostlinný olej. V takovém případě je pak tento poměr nadsazený ve prospěch rostlinných olejů. Pokud se však jako zdroj rostlinného tuku použijí například palmová semena, lze tento poměr akceptovat. Čím je člověk fyzicky aktivnější, tím je možný vyšší podíl nasycených mastných kyselin, tedy živočišných tuků. Chování mastných kyselin v těle je třeba vnímat ze dvou pohledů. Tělo musí mastné kyseliny nějakým způsobem vstřebat a transportovat na cílová místa a teprve potom nastupuje jejich rozklad a získávání energie. Transport nasycených mastných kyselin krví je ze zdravotního hlediska rizikovější, ale z pohledu energetického metabolismu jsou nasycené mastné kyseliny pro tělo rozhodující (především kyseliny palmitová a stearová). Laicky řečeno, člověk pracující na zahradě si může bez obav dát k dopolední svačině krajíc chléba namazaný vepřovým sádlem, zatímco člověk trávicí svůj čas u počítače by si ke svačině měl dát spíše ovoce nebo zeleninu.
Podobné je to s doporučovaným poměrem nasycených a nenasycených mastných kyselin. Zatímco u člověka s nízkou pohybovou aktivitou se doporučuje poměr nasycených MK : nenasyceným MK přibližně 1 : 1,5, v případě člověka s vysokou fyzickou zátěží je vhodnější poměr 1,5 : 1 ve prospěch nasycených MK. Aby to nebylo jednoduché, je třeba ještě rozlišit nenasycené MK s jednou dvojnou vazbou a s více dvojnými vazbami. Poměr mezi nimi by měl být přibližně 2 až 2,8 : 1 ve prospěch nenasycených MK s jednou dvojnou vazbou.
Akceptovatelné množství celkových tuků přijímaných potravou je silně závislé na aktivitě člověka. Čím aktivnější pohyb na čerstvém vzduchu člověk vykonává, tím je i vyšší přípustná hodnota v příjmu tuků. Za optimální množství je považované pokrytí asi 25 % celkového energetického příjmu, akceptovatelné množství je 30 % (u fyzicky aktivních lidí). U osob s vysokou intenzitou fyzické zátěže, jako například aktivní sportovci nebo manuálně těžce pracující osoby, lze za akceptovatelné množství považovat i 35 %. Například člověk s energetickým výdejem 8400 kJ za den (sedavé zaměstnání) by měl tuky pokrýt příjem energie ve výši přibližně 2100 kJ, což odpovídá příjmu asi 54 g tuků v průběhu celého dne. Z toho by mělo být přibližně 21 g nasycených mastných kyselin, zhruba 31 g nenasycených mastných kyselin, zbytek tvoří glycerol (tuky jsou uvažovány jako triacylglyceroly).
Z nasycených mastných kyselin by měla mít největší zastoupení kyselina palmitová. Z uvedených 31 g nenasycených MK by mělo být přibližně 21 g nenasycených MK s jednou dvojnou vazbou, zbytek (cca 10 g) pak nenasycené MK s více dvojnými vazbami. Kyselina linolová, linolenová a arachidonová by měly být zastoupeny v množství asi 2,2 g (což činí cca 4 % z celkového příjmu tuků). Někteří odborníci však doporučují jejich podíl v potravě až dvojnásobný, tj. v tomto případě asi 4,4 g. Při jejich nedostatku se objevují poruchy srdečního rytmu, lze vypozorovat špatné hojení ran, zvýšenou náchylnost k infekcím a šupinatou kůži (lupy). Na druhé straně je třeba říct, že vyšší příjem polynenasycených mastných kyselin bez současného příjmu nasycených mastných kyselin může být rizikový ve vztahu k červeným krvinkám.
Nedostatečný příjem mastných kyselin
Nedostatek nepostradatelných neboli esenciálních mastných kyselin je podle výsledků lékařských výzkumů příčinou mnoha ekzémů, otoků kotníků, problémů při menstruaci, neplodnosti, praskání kůže, suchých vlasů a dokonce to má spojitost i s obezitou. Přitom stačí denně zkonzumovat přibližně 1 lžíci rostlinného oleje, nejlépe slunečnicového nebo olivového, třeba ve formě zálivky salátové mísy, marinád nebo různých dresinků. Nedoporučuje se však konzumace většího množství polynenasycených mastných kyselin ráno nalačno.
Nadbytečný příjem mastných kyselin
Příliš vysoký příjem mastných kyselin je zdrojem vysokého energetického příjmu, který zákonitě vyústí v nadváhu. To však není jediné úskalí spojené s jejich zvýšeným příjmem. Vstřebávání mastných kyselin je totiž silně závislé na velikosti jejich molekuly. Zatímco kyseliny s krátkým řetězcem jsou relativně dobře rozpustné ve vodě a mohou být tedy transportovány do krve, mastné kyseliny s dlouhým řetězcem jsou v buňkách střevní stěny přeměněny na triacylglyceroly. Tyto jsou ve vodě nerozpustné, a proto aby mohly být v těle transportovány, musí být zabudovány do ještě složitějších struktur, tak zvaných lipoproteinů, tvořících částice označované jako chylomikrony. Totéž se děje i s cholesterolem. Podle toho, jakou hustotu takto vzniklá částice má, rozlišujeme lipoproteiny s vysokou hustotou označované jako HDL, s nízkou hustotou (LDL) a velmi nízkou hustotou (VLDL). Hlavní transportní formou po těle jsou LDL částice a tyto jsou považovány za hlavní příčinu usazování cholesterolu ve stěnách cév. HDL částice mají trošku odlišné složení a nejdůležitější jejich vlastností je, že dokážou přebírat cholesterol od jiných lipoproteinů a vázat ho do nitra své částice. Takto je pak cholesterol odváděn do jater, odkud je vylučován žlučí buď jako volný cholesterol, nebo ve formě žlučových kyselin. Za normálních okolností je poměr mezi LDL a HDL částicemi více méně konstantní a tělo s LDL částicemi dobře hospodaří. V okamžiku nadbytečného příjmu tuků se mění jejich vzájemný poměr ve prospěch LDL částic a za určitých podmínek začne docházet ke zbytňování cévních stěn.
Související články
Struktura a funkce mastných kyselin - odborný článek
Odkazy
Při zpracovávání textů a grafické stránky článků byly využity podklady z odborné literatury a internetu. Převzaté obrázky byly graficky upraveny pro potřeby tohoto webu. Kreslené obrázky podléhají autorským právům. Seznam použité literatury naleznete zde.